1.19
Jak porozumět demenci u blízkého člověka
PhDr. Martina Hasalíková
Když bychom měli čas a chuť se na chvíli zamyslet nad tím, kterých věcí v životě bychom chtěli být ušetřeni, dokážeme tento „minusový” seznam sestavit velmi rychle. Jednou z hlavních položek by, alespoň u mne, byla vážná nemoc některého z mých blízkých. Samozřejmě by mi vadilo, kdybych přišla o všechen majetek, ale v kontrastu s vážným onemocněním najednou obava z finanční ztráty ustupuje do pozadí.
NahoruSeznámení s Alzheimerovou nemocí
Ve výzkumném centru Alzheimerovy nemoci Neurologické kliniky FNKV se věnují lidem a jejich blízkým, kteří jsou postaveni do úplně nové životní role. Objevila se vážná nemoc, která nese název po profesoru Alzheimerovi a patří do rodiny syndromu demence. Postihuje osobnost člověka, který najednou ztrácí souřadnice každodennosti, přichází o paměť, přestává rozumět společenským vztahům, přestává být schopna vhodně řadit činnosti a může vykazovat celou řadu poruch chování. Pro pacienty samotné je nemoc nepříjemná v tom, že velmi často vnímají z reakcí svého okolí, že je „něco jinak, ale neví co a jak”. Pro lepší porozumění tomuto pocitu bych si vypůjčila situaci z doby povinné školní docházky. Představte si, že přijdeme mezi spolužáky, kteří živě debatují o nějakém tématu. My nevíme o čem je řeč, snažíme se zapojit, ale namísto konverzace je nám odpovědí udivený pohled, mlčení a nás zaplavuje silný pocit trapnosti. Je zajímavé, že citlivost na reakce okolí je u nemocných zachována i v těžkém stadiu demence Alzheimerova typu (dále DAT).
Nejen v počátcích, ale i během poměrně dlouhé doby nebývá nemocnění na první pohled na člověku zřejmé. U onemocnění, která člověka postihují celou řadou tělesných změn, jeho okolí zřetelně vidí a chápe jejich dopad. Alzheimerova nemoc je v tomto ohledu čitelná o dost méně. Máma nebo táta vypadají pořád stejně, mnohdy se dokonce opravdu dlouhodobě těší výbornému tělesnému stavu. Proto je pro rodinné příslušníky velmi důležité, aby hned zpočátku měli možnost porozumět dopadu DAT. Onemocnění postihuje hlavně krátkodobou paměť, což prakticky znamená, že časté a opakující se otázky typu: „Kolik je hodin?” „Kdy přijde Věra?” „Co mám teď dělat?”, kladené i několikrát do minuty, nemají za úkol připravit o rozum všechny kolem. Pro nemocného či nemocnou jsou důležité, proto se ptá. A stejně důležitá je i naše kapacita schopnosti odpovídat. Když cítíme, že už je to nad naše síly, je lepší převést pozornost na něco jiného než zlostně vybuchnout. Nemocný či nemocná nerozumějí tomu, proč se zlobíme, ale chápou, že se zlobíme na ně, a nevědí proč. Je také potřeba smířit se s tím, že náš blízký čí blízká s DAT budou potřebovat stále větší podporu a dohled.
NahoruKaždodenní život s nemocí
Vzpomínám si, jak se celá rodina zlobila na tatínka s touto diagnózou, který slíbil, že si bude v poledne, když jsou všichni v zaměstnání, brát léky a ohřívat oběd. Ani jedné věci nebyl schopen, i když to slíbil a dušoval se, že to určitě zvládne. Nezvládne. I něco v našich očích takto jednoduchého představuje pro člověka s demencí nesplnitelný nárok na jeho schopnosti. A je to srozumitelné, když se na věc podíváme detailněji. Nemocný by musel být schopen rozumět časovému dělení dne – tedy tomu, kdy je ráno, kdy poledne a kdy večer. Vědět, že v poledne si bere tento lék. Už to samo o sobě je velmi složité. A to jsme teprve u první poloviny jeho…
