dnes je 5.10.2022

Input:

Nedostatečná socializace dítěte

27.3.2015, , Zdroj: Verlag Dashöfer

6.4.2
Nedostatečná socializace dítěte

Mgr. Ludmila Šprachtová

 

Zásadní význam pro vývoj dítěte v raném věku má uspokojování potřeby pevné citové vazby k pečující osobě. Nejčastěji to bývá matka. Nedojde-li k tzv. "ranému připoutání", dochází u dítěte ke strádání, tzv. "citově sociální deprivaci". Je deprivačním syndromem, jehož podstatou je, že jedinec ztrácí schopnost vnímat lásku druhých lidí vůči sobě a naopak, projevovat ji druhým lidem. Nedokáže rozlišovat a prožívat city.

V předškolním věku se setkáváme s ranou deprivací v případě, kdy nedojde k navázání zásadního vztahu mezi matkou a dítětem, k tzv. ranému připoutání.

Pokud dítě nežije v lidské společnosti, není socializováno, jeho rozvoj tělesný a psychický není stimulován podněty, nejsou rozvíjeny jeho vrozené dispozice, k socializaci nedochází a ani později si ji nelze osvojit.

Na svět nepřicházíme z hlediska chování jako nepopsané listy papíru, tzv. "tabula rasa", jak se domnívali někteří filozofové. Vědecké výzkumy dokazují, že na svět si neseme nejen danou podobu, barvu vlasů, očí, neopakovatelnou DNA, ale v genech máme zakódovány i zkušenosti svých předků, které se odrážejí v našem chování, jednání, v našich osobnostních vlastnostech.

Edward O. Wilson se ve své knize O lidské přirozenosti (1993) zabývá otázkou, zda je naše chování řízeno genetickým kódem nebo naší svobodnou vůlí. Autor patří mezi zakladatele nového vědního oboru sociobiologie.

Moderní věda dnes dokáže zmapovat místa centrálního nervového systému, která se aktivují při určitém druhu našeho chování. Hledá řešení, jak snížit či odstranit přemíru agresivního chování u zločinců, jak řešit psychopatické chování lidí. Zabývá se podmiňováním žádoucího chování, eliminací nežádoucího. Zajímavé podrobnosti této problematiky lze najít také v knize Františka Koukolíka Sociální mozek (2006).

Nikdo ještě dnes (zatím) nedokáže odhadnout, jakou přesnou mírou se na našem chování podílí vrozené předpoklady, podnětnost prostředí, záměrné i spontánní působení rodiny, školy a ostatní vlivy zevního prostředí, média, náhodná setkání a události, kdy nás co zásadně ovlivní.

Člověk se narodí s jistými předpoklady pro svůj růst a vývoj. Pokud vyrůstá v přiměřeně podnětném a láskyplném prostředí, začne komunikovat s okolím. Nejdříve očním kontaktem, pak pohyby rukou a nohou, úsměvem, otáčením, postupně přidává výskavé zvuky.

Když novorozeně nenaváže brzy (nejlépe hned) po narození kontakt s blízkou osobou, není pozitivně přijímáno svým okolím, není na něj mluveno, začne zaostávat ve vývoji. Nenaučí se mluvit. V extrémních případech se z jedince stává bytost bez jakéhokoliv zájmu, pohybující se automatickým způsobem dopředu, dozadu. S těmito smutnými skutečnostmi a případy se setkáme v knize autorů Josefa Langmeiera a Zdeňka Matějčka Psychická deprivace v dětství (1968).

Pokud lidské mládě, respektive dítě, nežije mezi lidmi, nestane se člověkem v pravém slova smyslu. Nedokáže žít s lidmi. Jedním z příkladů může být výchova dvou vlčích dětí Amaly a Kamaly jejich vychovatelem - indickým misionářem J. A. Singhem (Langmeier, Matějček, 1981, s. 73):

 

Příklad

Příklad:

V roce 1920 se Singh při návštěvě vesnice Godamuri dověděl o zvláštním lidském duchu, který straší v okolí a pohybuje se se skupinou vlků. Zajímal se o problém a podařilo se mu spatřit dvě bytosti před vlčím

Nahrávám...
Nahrávám...