Nepřístupný dokument, nutné přihlášení
Input:

Vztah se správcem daně

1.4.2019, , Zdroj: Verlag Dashöfer

Vztah se správcem daně

Úvodem

Základním právním předpisem, který upravuje vztah podnikatele se správcem daně, je zákon č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů. Tento právní předpis nabyl účinnosti k 1. 1. 2011 a nahradil tak zákon o správě daní a poplatků (zákon č. 337/1992 Sb., v platném znění), který byl k témuž datu zrušen. Jedná se o základní procesní předpis v daňové oblasti, vztahuje se proto na všechny daňové subjekty, které se tak s jeho zněním musí seznámit a v daňovém řízení jeho úpravu aplikovat.

Do znění tohoto zákona byly zapracovány dosavadní zkušenosti při uplatňování zákona o správě daní a poplatků a judikatura zejména Nejvyššího správního soudu ČR a Ústavního soudu ČR a v neposlední řadě také procesní úprava daňového řízení v dalších státech Evropské unie. Je vhodné doplnit, že od nabytí účinnosti byl již 11x novelizován, prakticky významné byly zejména změny související s elektronizací daňové správy a změny týkající se sankcí v daňovém řízení. Poslední novela byla provedena zákonem č. 80/2019 Sb., tedy daňovým balíčkem 2019. Tato novela měla jen 3 body, ale z pohledu správy daní poměrně významné.

Daňový řád upravuje procesní pravidla při správě daní zahrnující úpravu postupu správců daně a úpravu práv a povinností daňových subjektů a třetích osob vznikajících v souvislosti se správou daní. Dále obsahuje úpravu práv a povinností, kterou lze provést společně pro daňové zákony tam, kde se předpokládá minimální počet odůvodněných odchylek v jednotlivých hmotně-právních daňových zákonech z důvodů odlišností jednotlivých daní. Jedná se zejména o důsledky porušení platební povinnosti.

Pozor

Základ pro správné stanovení daně

Základem pro správné stanovení daně jsou potom tzv. řádná daňová tvrzení, kterými se rozumí daňové přiznání, hlášení nebo vyúčtování, a dále dodatečná daňová tvrzení, kterými jsou dodatečné daňové přiznání, následné hlášení nebo dodatečné vyúčtování.

Co se týká samotného členění zákona (daňový řád, dále jen ), má celkem šest částí, a to:

  • Úvodní ustanovení (§ 1 až § 9 DŘ),

  • Obecná část o správě daní (§ 10 až § 124a DŘ),

  • Zvláštní část o správě daní (§ 125 až § 245 DŘ),

  • Následky porušení povinností při správě daní (§ 246 až § 254 DŘ),

  • Ustanovení společná, zmocňovací, přechodná a závěrečná (§  254a až § 265 DŘ),

  • Účinnost zákona (§ 266 DŘ).

Pozor

Ustanovení § 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád

Z pohledu aplikace daňového řádu je důležité ustanovení § 2, podle kterého jsou předmětem správy daní daně, které jsou příjmem veřejného rozpočtu, nebo snížením příjmu veřejného rozpočtu.

Daní se rozumí:

  • peněžité plnění, které zákon označuje jako daň, clo nebo poplatek,

  • peněžité plnění, pokud zákon stanoví, že se při jeho správě postupuje podle daňového řádu,

  • peněžité plnění v rámci dělené správy,

  • zahrnuje rovněž daňový odpočet, daňovou ztrátu nebo jiný způsob zdanění a příslušenství daně.

Příslušenstvím daně se rozumějí úroky, penále, pokuty a náklady řízení, jsou-li ukládány nebo vznikají-li podle daňového zákona. Úroky, penále a pokuta za opožděné tvrzení daně sledují osud daně.

Pozor

Aby se ale jednalo o daň, je nutné, aby se jednalo o zvýšení nebo snížení pouze takového veřejného rozpočtu, který je takto vymezen právě v § 2 DŘ - daňového řádu. Jedná se tak o:

  • státní rozpočet, státní finanční aktiva nebo rezervní fond organizační složky státu,

  • rozpočet územního samosprávného celku,

  • rozpočet státního fondu nebo Národní fond,

  • rozpočet Evropské unie,

  • rozpočet, o němž to stanoví zákon.

Pokud by tomu tak nebylo, nejedná se o daň ve smyslu daňového řádu a daňový řád se potom při správě takovéhoto plnění neuplatní.

Pozor

Základní zásady správy daní jsou vymezeny v § 5 – § 9 daňového řádu. Jedná se o tyto zásady:

  1. zásada zákonnosti,
  2. zásada přiměřenosti,
  3. zásada rovnosti v procesních právech a povinnostech,
  4. zásada poučovací,
  5. zásada vstřícnosti a slušnosti,
  6. zásada hospodárnosti,
  7. zásada volného hodnocení důkazů,
  8. zásada legitimního očekávání,
  9. zásada materiální pravdy,
  10. zásada neveřejnosti správy daní,
  11. zásada oficiality,
  12. zásada zákazu zneužití práva.

Tyto základní zásady správy daní se týkají celé správy daní a představují tak obecná interpretační pravidla pro správu daní.

a. Zásada zákonnosti odpovídá ústavním principům, podle kterých lze daně a poplatky ukládat pouze na základě zákona. Tato zásada je platná pro celou správu daní a nemůže být omezena ve prospěch jiných zásad, je tedy možné konstatovat, že se jedná o zásadu hlavní a nejdůležitější. V souladu s ní tedy správce daně postupuje při správě daní v souladu se zákony a jinými právními předpisy a též mezinárodními smlouvami, které jsou součástí právního řádu.

Příklad

V této souvislosti je vhodné zmínit se o pokynech MF ČR a GFŘ řady D, které je nutné chápat pouze jako doporučení, případně právní názor ministerstva financí, ale ne jako obecně závazný právní předpis, protože nejsou publikovány ve Sbírce zákonů. Na druhou stranu ale mají tyto pokyny velký význam při vytváření správní praxe a s tím souvisejícího principu předvídatelnosti postupu správce daně při správě daní, jak k tomu dospěla také judikatura (např. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č.j. 1 Afs 107/2008-60 – „Vnitřním předpisem totiž správní orgán sám sobě v rámci pravomocí stanovených mu zákonem a bez toho, aby se jakkoli dotkl zákonem zaručených práv soukromých osob, stanovil pro abstraktně definovaný okruh případů určitá pravidla specifikující zákon. V takovém případě lze hovořit o vytvoření správní praxe, od níž se správní orgán nemůže v jednotlivém případě odchýlit, neboť takový jeho postup by byl libovůlí, která je v právním státě (viz čl. 1 odst. 1 Ústavy) nepřípustná.”.

V souvislosti se zásadou zákonnosti je vhodné zmínit také princip, který je označován jako v pochybnostech mírněji nebo v pochybnostech ve prospěch. Tento princip znamená, že pokud jsou možné dva rovnocenné výklady téhož ustanovení právního předpisu, je nutné použít ten, který je ve prospěch poplatníka. Takto tento princip judikoval opakovaně Ústavní soud ČR, např. v rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 666/02, ale také Nejvyšší správní soud ČR, např. 2 Afs 24/2005 .

b. zásada přiměřenosti znamená, že správce daně šetří práva a právem chráněné zájmy osob zúčastněných na správě daní a při vyžadování plnění jejich povinností používá jen takové prostředky, které je nejméně zatěžují a ještě umožňují dosáhnout cíle správy daní, tedy správné zjištění a stanovení daní a zabezpečení jejich úhrady.

c. zásada rovnosti v procesních právech a povinnostech znamená, že všechny osoby zúčastněné na správě daní mají rovná procesní práva a povinnosti. Vyplývá z toho, že správce daně nesmí činit rozdíly mezi jednotlivými osobami, což mimo jiné znamená, že ke každému daňovému subjektu musí přistupovat stejně bez ohledu na jeho velikost, výši základu daně, výši majetku apod. Zkušenosti jednoznačně hovoří o tom, že s uplatňováním této zásady mají správci daně stále ještě značné problémy.

d.zásadu poučovací je možné charakterizovat tak, že správce daně umožní osobě zúčastněné na správě daní fakticky uplatnit její právo a v souvislosti s tím je v rámci svého úkonu povinen poskytnout těmto osobám přiměřené poučení o jejich právech a povinnostech, je-li to vzhledem k povaze úkonu potřebné nebo pokud tak stanoví zákon. Určité spory tak budou zřejmě vedeny o tom, zda je, či přesněji, zda bylo nutné poučení vzhledem k charakteru úkonu správce daně, pokud on toto poučení neprovedl. Bude tedy záležet zejména na správním uvážení správce daně, a to bývá často předmětem sporů.

e. úprava v § 6 odst. 4 daňového řádu, kterou je možné charakterizovat jako zásadu vstřícnosti a slušnosti, odráží v poslední době často zmiňovaný tzv. klientský přístup. Správce daně v rámci této zásady podle možností vychází osobám zúčastněným na správě daní vstříc. Dále jsou úřední osoby povinny vyvarovat se při správě daní nezdvořilostí. Pokud by došlo k porušení této zásady ze strany konkrétních úředních osob, je situaci možné řešit stížností v souladu s § 261 daňového řádu.

f. v souladu se zásadou hospodárnosti postupuje správce daně bez zbytečných průtahů a tak, aby nikomu nevznikaly zbytečné náklady. Nově tato zásada také zakotvuje požadavek, aby správce daně vykonával úkony pro různá řízení společně, toto konání však musí být jednoznačně přezkoumatelné. Z hlediska průtahů ze strany správce daně má osoba zúčastněná na správě daní možnost postupovat podle § 38 daňového řádu (ochrana před nečinností), v případě případných průtahů ze strany osob zúčastněných na správě daní má správce daně možnost postupovat např. podle § 247 daňového řádu (uložení pořádkové pokuty).

g.zásada volného hodnocení důkazů stanoví, že správce daně hodnotí důkazy podle své úvahy, posuzuje každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti. Přitom přihlíží ke všemu, co při správě daní vyšlo najevo, zohledněna musí být každá skutečnost, která může mít vliv na konečné rozhodnutí ve věci. Z této zásady tedy jednoznačně vyplývá, že je na správním uvážení správce daně, jakou důkazní sílu jednotlivým důkazním prostředkům přisoudí. Toto správní uvážení však nemůže být svévolné, ale musí odpovídat výše uvedeným zásadám. Je nutné také zdůraznit, že v rámci dokazování může správce daně vycházet pouze z důkazů, které vzešly ze zákonných důkazních prostředků.

h. zásada legitimního očekávání znamená, že správce daně má povinnost postupovat tak, aby skutkově podobné případy byly rozhodovány stejně a aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly. V souladu s ustálenou judikaturou zejména Ústavního soudu se jedná o jeden ze základních znaků právního státu.

i. podle zásady materiální pravdy správce daně vychází ze skutečného obsahu právního jednání nebo jiné skutečnosti rozhodné pro správu daní. Znamená to, že pro správce daně je vždy rozhodující skutečný obsah právního jednání a ten má přednost před zastřeným stavem formálně právním. Tato zásada byla obsažena i v ZSDP v § 2 odst. 7 a v rámci daňových sporů byla velmi „populární” a často byla předmětem soudních sporů, resp. její uplatňování ze strany správců daně. Podstatnou skutečností je také to, že v případě této zásady nese důkazní břemeno správce daně, pokud tedy tvrdí, že skutečný obsah právního jednání je jiný, musí tuto skutečnost prokázat.

j. zásada neveřejnosti správy daní znamená, že veřejnost je ze správy daní zcela vyloučena. Je to samozřejmě zcela zásadní, protože v rámci daňového řízení a správy daní jsou sdělovány a vycházejí najevo často mimořádně citlivé zejména hospodářské a ekonomické informace a neveřejnost je základním předpokladem pro sdělování těchto informací ze strany daňového subjektu. S touto zásadou úzce souvisí povinnost zachovávat mlčenlivost o všem, co při správě daní vyšlo najevo, ze strany úředních osob a osob zúčastněných na správě daní. Případné porušení této povinnosti je považováno za přestupek, který je možné v souladu s § 246 DŘ sankcionovat pokutou až 500 000,- Kč.

k. další zásadou je zásada oficiality, podle které správce daně soustavně zjišťuje předpoklady pro vznik nebo trvání povinností osob zúčastněných na správě daní a činí nezbytné úkony, aby tyto povinnosti byly splněny.

l. poslední novelou daňového řádu byla doplněna zásada zákazu zneužití práva v daňové oblasti, podle které se při správě daní nepřihlíží k právnímu jednání a jiným skutečnostem rozhodným pro správu daní, jejichž převažujícím účelem je získání daňové výhody v rozporu se smyslem a účelem daňového právního předpisu. Tato nová úprava necílí pouze na oblast daní z příjmů, ale je koncipována tak, aby se zákaz zneužití práva aplikoval principiálně stejně u všech druhů daní, poplatků a jiných obdobných peněžitých plnění. Podle důvodové zprávy se jedná o legislativní vyjádření stávajícího stavu správní a soudní praxe v oblasti daňového práva, materiálně se tudíž o změnu současného právního stavu nejedná. Pravdou je, že institut zneužití práva je v judikatuře a soudní praxi relativně často využíván a správci daně se o něj rádi opírají. Uvedená úprava je obsažena v § 8 odst. 4 daňového řádu.

Správce daně a osoby zúčastněné na správě daní

Správcem daně je správní orgán nebo jiný státní orgán (v daňovém řádu označovány legislativní zkratkou „ orgán veřejné moci”) v rozsahu, v jakém mu je zákonem nebo na základě zákona svěřena působnost v oblasti správy daní. Správcem daně jsou tak kromě finančních a celních orgánů také např. obce při spravování místních poplatků, soudy při spravování soudních poplatků apod.

Správce daně vykonává svou pravomoc prostřednictvím úředních osob, úřední osobou je zaměstnanec, který se bezprostředně podílí na výkonu pravomoci správce daně, nebo osoba oprávněná k výkonu pravomoci správce daně zákonem nebo na základě zákona.

Mezi osoby zúčastněné na správě daní patří daňový subjekt a třetí osoby. Daňovým subjektem je osoba, která je takto daňovým řádem označena, a dále poplatník a plátce daně. Třetími osobami se rozumějí osoby jiné než daňový subjekt, které mají práva a povinnosti při správě daní nebo jejichž práva a povinnosti jsou správou daní dotčena. Třetí osobou tak může být svědek, tlumočník, znalec, odborný konzultant, poskytovatel platebních služeb atd. Třetí osoby mají samozřejmě odlišné procesní postavení než samotný daňový subjekt.

Další důležitou skutečností je jednání před správcem daně. Osoba zúčastněná na správě daní může při správě daní samostatně jednat v rozsahu, v jakém je svéprávná. Jménem právnické osoby je oprávněn při správě daní jednat její statutární orgán nebo ten, kdo prokáže, že je oprávněn jejím jménem jednat. Právnická osoba je oprávněna pověřit svého zaměstnance nebo jinou fyzickou osobu, která vykonává činnost této právnické osoby, aby jednala jejím jménem před správcem daně v rozsahu tohoto pověření, obdobně to platí i pro podnikající fyzickou osobu. Důležité je, že v téže věci může jménem právnické osoby současně jednat jen jedna fyzická osoba. Nebude-li jednající osoba určena ani na výzvu správce daně, může správce daně osobě, jejímž jménem je jednáno, ustanovit zástupce.

Pozor

Je tedy možné shrnout, že zástupcem osoby zúčastněné na správě daní může být:

  • zákonný zástupce – jedná se o zastoupení vzniklé na základě zákona nebo rozhodnutím státního orgánu, typickým příkladem jsou rodiče, případně osvojitelé, v případě nezletilých dětí,

  • ustanovený zástupce – jedná se o zástupce, kterého ustanoví správce daně ve stanovených případech, např. v případě, kdy se jedná o osobu neznámého pobytu nebo sídla; bližší úprava je obsažena v § 26 DŘ - daňového řádu,

  • zmocněnec – jedná se o zastoupení na základě plné moci, bližší úprava je obsažena v § 27 až § 29 daňového řádu. Důležité je, že bylo opuštěno od principu omezených a neomezených plných mocí, jak je dříve upravoval ZSDP, daňový řád ponechává pouze na zmocniteli, aby rozsah zmocnění vymezil sám. Pokud není rozsah zmocnění vymezen nebo není-li vymezen přesně, vyzve správce daně zmocnitele k úpravě plné moci,

  • společný zmocněnec nebo společný zástupce – jedná se o případy, kdy více daňovým subjektům vzniká společná daňová povinnost. Potom jsou povinni zvolit si společného zmocněnce, a pokud tak neučiní ani na výzvu správce daně, ten jim ustanoví společného zástupce. Bližší úprava je obsažena v § 30 DŘ - daňového řádu,

  • prokurista – kdo je prokuristou vymezuje § 450 a násl. NOZ (občanského zákoníku), může jím být pouze fyzická osoba. Jedná se o zvláštní druh plné moci.

  • daňový řád dále upravuje institut odborného konzultanta, který by měl vést ke zlepšení postavení daňového subjektu, úprava je obsažena v § 31 DŘ - daňového řádu. Odborný konzultant může zajistit pomoc daňovému subjektu, případně jeho zástupci, v jednání před správcem daně, zejména o odborných otázkách. Mělo by jít o specializovaného odborníka, přičemž by dotyčný svou odbornost nemusel zvlášť prokazovat. Je ale nutné zdůraznit, že se nejedná o zástupce daňového subjektu, jeho účast na daňovém řízení slouží daňovému subjektu či jeho zástupci ke konzultaci otázek, k nimž nemá potřebné znalosti.

Vymezení jednotlivých řízení

Daňový řád (dále jen ) upravuje jednotlivá řízení v rámci správy daní.

Konkrétně se jedná o:

  1. registrační řízení,
  2. řízení o závazném posouzení,
  3. daňové řízení, jehož součástí je nalézací řízení, řízení při placení daní a řízení o mimořádných opravných a dozorčích prostředcích proti jednotlivým rozhodnutím vydaným v rámci daňového řízení.

Registrační řízení

  • registrační řízení je upraveno v § 125 až § 131 daňového řádu. Aby správce daně mohl řádně vykonávat správu daní, je nutné, aby měl dostatečný přehled o daňových subjektech, které této správě podléhají. K tomu má sloužit právě registrační řízení, jehož prostřednictvím získá příslušný správce daně přehled o registrovaných daňových subjektech a jejich daňových povinnostech.

  • obecná a základní lhůta pro registraci je dána jednotlivými daňovými předpisy, daňový řád pouze konstatuje, že registrační povinnost vzniká daňovému subjektu, kterému vznikne povinnost podat přihlášku k registraci k jednotlivé dani.

Příklad

Správce daně rozhodne o registraci ve lhůtě 30 dnů ode dne podání přihlášky, rozhodnutí o registraci se neodůvodňuje s výjimkou rozhodnutí, kterým se registrace zamítá. Daňovému subjektu, který není dosud registrován k žádné dani, přidělí správce daně daňové identifikační číslo. Daňové identifikační číslo obsahuje kód „ CZ” a kmenovou část, kterou tvoří obecný identifikátor nebo vlastní identifikátor správce daně. Standardně platí, že obecným identifikátorem je u fyzické osoby rodné číslo a u právnické osoby identifikační číslo. Daňové identifikační číslo je daňový subjekt povinen uvádět ve všech případech, které se týkají daně, ke které byl pod tímto daňovým identifikačním číslem registrován, při styku se správcem daně

Řízení o závazném posouzení

  • závazné posouzení jako forma editační povinnosti správců daně bylo dříve upraveno i v zákoně o správě daní a poplatků, i nadále se týká pouze těch případů, které jsou výslovně uvedeny v jednotlivých daňových zákonech, zejména tedy v zákoně o daních z příjmů a zákoně o dani z přidané hodnoty. Úprava v daňovém řádu tak tvoří pouze procesní rámec tohoto institutu. Problematiku závazného posouzení tak obsahuje zejména zákon o daních z příjmů ZDP, který upravuje závazné posouzení způsobu rozdělení výdajů (nákladů), které nelze přiřadit pouze ke zdanitelným příjmům (§ 24a), závazné posouzení poměru výdajů (nákladů) spojených s provozem nemovité věci používané zčásti k činnosti, ze které plyne příjem ze samostatné činnosti, anebo k nájmu a zčásti k soukromým účelům, které lze uplatnit jako výdaj (náklad) na dosažení, zajištění a udržení příjmů (§ 24b), závazné posouzení skutečnosti, zda je zásah do majetku technickým zhodnocením (§ 33a), závazné posouzení výdajů vynaložených na výzkum a vývoj zahrnovaných do odpočtu (§ 34e), závazné posouzení skutečnosti, zda daňovou ztrátu lze uplatnit jako položku odčitatelnou od základu daně. (§ 38na), závazné posouzení způsobu, jakým byla vytvořena cena sjednávaná mezi spojenými osobami (§ 38nc) a závazné posouzení způsobu určení základu daně daňového nerezidenta z činností vykonávaných prostřednictvím stálé provozovny (§ 38nd). Zákon o dani z přidané hodnoty upravuje závazné posouzení určení sazby daně u zdanitelného plnění (§ 47a ZDPH) a závazné posouzení pro použití režimu přenesení daňové povinnosti.

Pozor

Proti rozhodnutí o závazném posouzení nelze uplatnit opravné prostředky, nejsou však vyloučeny dozorčí prostředky. Podání žádosti o vydání závazného posouzení je vždy spojeno se správním poplatkem, jehož výše činní 10 000,- Kč.

Daňové řízení

  • daňové řízení se vede za účelem správného zjištění a stanovení daně a zabezpečení její úhrady a končí splněním nebo jiným zánikem daňové povinnosti, která s touto daní souvisí. Předmět samotného konkrétního daňového řízení je dán konkrétní daní a dále jednotlivým zdaňovacím obdobím nebo jednotlivou skutečností, pokud se jedná o jednorázové daně bez zdaňovacího období,

  • daňový řád vymezuje také jednotlivá dílčí řízení, ze kterých se daňové řízení skládá, těmito dílčími řízení se rozumí řízení nalézací, řízení při placení daní a řízení o mimořádných opravných nebo dozorčích prostředcích.

Nalézací řízení

Nalézací řízení se dále člení na:

  • řízení vyměřovací, jehož účelem je stanovení daně,

  • řízení doměřovací, které je vedeno za účelem stanovení změny poslední známé daně,

  • řízení o řádném opravném prostředku proti rozhodnutí vydanému v řízení vyměřovacím nebo doměřovacím, jedná se tedy o odvolání a rozklad.

Je možné konstatovat, že nalézací řízení zahrnuje taková řízení, jejichž účelem je nalezení daně, což znamená její správné a pravomocné stanovení.

Vyměřovací řízení

  • je postaveno na řádném daňovém tvrzení, řádné daňové tvrzení je povinen podat každý daňový subjekt, kterému to zákon ukládá, nebo daňový subjekt, který je k tomu správcem daně vyzván. Daňový subjekt je povinen v řádném daňovém tvrzení sám vyčíslit daň a uvést předepsané údaje, jakož i další okolnosti rozhodné pro vyměření daně. Současně je stanoveno, že daň je splatná v poslední den lhůty stanovené pro podání řádného daňového tvrzení. Řádné daňové tvrzení představuje daňové přiznání, hlášení a vyúčtování. Z této úpravy mimo jiné vyplývá, že daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a srážková daň dle daňového řádu bude rovněž daní vyměřovanou.

Pozor

Důležité jsou samozřejmě lhůty pro podání daňových přiznání, které jsou obsaženy v § 136 DŘ. U daní vyměřovaných za zdaňovací období, které činí 12 měsíců, se daňové přiznání podává nejpozději do 3 měsíců po uplynutí zdaňovacího období. Pokud se jedná o daňový subjekt, který má zákonem uloženou povinnost mít účetní závěrku ověřenou auditorem nebo jehož daňové přiznání zpracovává a podává poradce, podává se daňové přiznání nejpozději do 6 měsíců po uplynutí zdaňovacího období. Podmínkou je opět uložení plné moci u správce daně v neprodloužené lhůtě.

Je důležité upozornit, že v důsledku počítání lhůt, jak vychází z úpravy § 33 daňového řádu, se poslední den lhůty pro podání daňového přiznání posouvá o jeden den navíc. Lhůta stanovená podle týdnů, měsíců nebo let počíná běžet dnem, který následuje po dni, kdy došlo ke skutečnosti určující počátek běhu lhůty, a končí uplynutím toho dne, který se svým pojmenováním nebo číselným označením shoduje se dnem, kdy započal běh lhůty.

Příklad

Podnikatel, který je fyzickou osobou, zplnomocnil ke zpracování a předložení daňového přiznání k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2018 daňového poradce. Poslední den lhůty pro podání daňového přiznání tak připadá na 1. 7. 2019.

Pozor

Současně platí, že připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den; to neplatí, jde-li o lhůtu určenou v kratších časových jednotkách, než jsou dny. V daňovém řádu je také upravena lhůta pro případy, kdy se daňové přiznání podává na zdaňovací období, které činí 12 měsíců (nikoliv tedy za zdaňovací období). Daňové přiznání se podává nejpozději do konce prvního měsíce, jímž začíná běh zdaňovacího období. Typicky se jedná o daň z nemovitých věcí, pro kterou je ale odlišně od této obecné úpravy stanoven termín placení daně.

Pokud je zdaňovací období kratší než 1 rok, podává se daňové přiznání do 25 dnů po uplynutí zdaňovacího období. Tyto případy se týkají zejména nepřímých daní, typicky DPH a spotřebních daní. Je potřeba zdůraznit, že tuto lhůtu nelze prodloužit.

Daňový řád také řeší situaci, kdy daňový subjekt je registrován k určité dani, ale v příslušném zdaňovacím období mu daňová povinnost nevznikla. V takovém případě je povinen sdělit správci daně tuto skutečnost ve lhůtě pro podání daňového přiznání. Příslušná úprava je obsažena v § 136 odst. 5 daňového řádu. Výjimku v tomto směru mají pouze veřejně prospěšní poplatníci a společenství vlastníků jednotek, a to v dani z příjmů právnických osob. Příslušná úprava je obsažena v § 38mc ZDP zákona o daních z příjmů.

Hlášení se podává do 20 dnů po uplynutí měsíce, v němž vznikla plátci daně povinnost, která je předmětem hlášení. Pokud je s hlášením spojena i povinnost odvést daň, je daň splatná v poslední den lhůty stanovené pro podání hlášení. Úprava hlášení jako řádného daňového tvrzení by měla navazovat na příslušnou úpravu v ZDP, zatím tomu tak ale není.

Vyúčtování se podává do 3

 
 Napište nám
 Beru na vědomí, že tento formulář neslouží pro zadávání odborných dotazů, ale pro zasílání Vašich podnětů a postřehů k fungování portálu. Pro zadávání odborných dotazů prosím používejte tento formulář. Děkujeme za pochopení.
 Děkujeme, na Váš podnět budeme reagovat do 24 hodin v rámci pracovního týdne.
Input: