Chyba čtvrtá a pátá - předpokládání a vyhrožování

2.6.4 Chyba čtvrtá a pátá – předpokládání a vyhrožování

Ing. Eva Mizerová

V komunikaci velmi často zaměňujeme smysl vět oznamovacích a tázacích s žádáním. Bohužel oběma způsoby jsme zvyklí žádat a divíme se, když druzí „nezaberou“. Máme dokonce tendenci považovat je za hloupé. Jedna moje známá se již léta snaží výkřikem: „Dneska je středa!“ přimět manžela, aby vykulil před dům popelnici, protože v tento den jezdí popeláři. Na kurzu asertivity se ale naučila přímou žádost: „Prosím tě, Jirko, vykul dneska popelnici.“ Oznamování věcí, událostí, slouží k poinformování a reakce nemusí být žádná nebo třeba „Aha“, „Ano“, „Jo, takhle“ či „Beru na vědomí“. Je ale bláhovost domnívat se, že na oznámení by měl automaticky následovat čin.

S otázkami je to podobné. Máme ve zvyku žádat například dítě o uklizení jeho psacího stolu otázkou s ošklivým podtextem: „Kolik ti je, že si neumíš uklidit stůl?“ „Drzý“ puberťák nám zcela jistě odpoví: „Patnáct.“ Otázky bychom měli klást proto, abychom dostali odpověď, ne abychom se jimi snažili docílit změny. K tomu slouží přímá žádost, tedy v podstatě rozkaz ošetřený slovíčkem „Prosím“. „Prosím tě, ukliď si stůl.“ Je ale velmi diskutabilní, zda máme právo přikazovat takhle velkému dítěti, aby si poklidilo vlastní stůl. Jsme bohužel zvyklí často druhé nutit, různě je ovládat a manipulovat jimi. Jistě není manipulace dát batole na nočníček, ale nutit šestnáctiletou slečnu, aby s námi šla v neděli na vycházku, už je na pováženou. Měli bychom mít na paměti, že pokud druhého žádáme, je to téměř vždy žádost o laskavost. Z toho vyplývá, že je nutné smířit se s tím, že nám nemusí být vždy vyhověno. A to ani našimi vlastními dětmi.

V předpokládání naznačujeme, často oklikou nebo ironickým podtextem, a požadujeme, aby se druhý sám něčeho dovtípil, „viděl nám do hlavy“ či četl myšlenky. Pokud tak neučiní, je pokládán za necitlivého. Dokonce někdy máme pocit, že nám to dělá schválně a že to snad ani není možné. Ve vážných situacích dokonce pláčeme, že nás zradil, podvedl a podobně. Přitom stačí málo: Domluvit si předem pravidla. Pravidly se vyhneme častému zklamání, rozčarování a zlobení. Pravidla jsou velmi funkční, pokud jsou dána předem. Vyvíjí se s tím, jak děti rostou, a máte-li opakovaně s něčím špatnou zkušenost nebo chcete-li něco změnit, vyhlásíte prostě jako zodpovědný dospělý nové pravidlo („Štěně nebude dostávat nic od stolu.“).

Nechtějte, a zvlášť po dětech zhruba do 12 až 13 let, aby jim něco došlo či se samy něčeho dovtípily. Zapomeňte na všechno, cosi myslíte, že je jasné, byť jste to už říkali třikrát. I desetkrát je málo. Jedna moje kamarádka se nedávno bezmezně radovala, že jejímu synovi trvalo jenom deset let, než pochopil, že špinavé prádlo se odkládá do koše na špinavé prádlo. To je realita. Předpokládání přináší jen další a další rozčarování a rozčilování. Přestaňte si něco myslet a dejte předem pravidla: „Špinavé prádlo se dává do tohoto koše“, „Kdo dojí, uklidí po sobě nádobí…