2.6.3 Chyba druhá a třetí – vysvětlování a nevyžádané
rady
Ing. Eva Mizerová
Jak jsem uvedla v minulých dílech, seriál o pěti komunikačních
chybách je pro maminky, které vozí své děťátko teprve v kočárku, zatím spíše
studijním materiálem. Žijeme v době, kdy začínáme připouštět, že komunikace má
daleko větší vliv na mezilidské vztahy, než se dříve zdálo. Proto je nesmírně
užitečné začít sledovat, jak komunikujeme se svými blízkými a přáteli, a co
nejdříve se hned v prvopočátku snažit vyvarovat chyb, které by mohly mít na
dětskou psychiku neblahý vliv.
V minulém díle jsme se věnovali chybě první, hodnocení. Druhou
chybou je vysvětlování svého vlastního chování. Sledujte, zda máte
tendenci svým vlastním rodičům neustále odpovídat na otázky typu: „To mi teda
řekni, jak se ti mohlo stát, že… (jsi zaspala, jsi na to zapomněla, jsi to
ztratila)?“. Pokud ano, budete patrně tytéž otázky klást svým vlastním dětem.
Moderní přístup však spočívá v něčem zcela jiném, než je vysvětlování něčeho,
co se stalo či co se mělo stát a nestalo. A to v ponaučení ze zkušeností a v
hledání řešení.
Své chování a jednání obhajujeme, když podléháme pověře: „Všechno
své chování a jednání musím vysvětlit, objasnit, obhájit a logicky zdůvodnit.“
Obhajoba vlastního chování bývá nejčastěji reakcí na otázky typu: „Proč jsi to
udělal?“, „Jak to, že to ještě nemáš?“ a „Jak jsi jen mohl?“ nebo přichází
ještě v předstihu, pokud se cítíme provinile. Pokud však začneme sledovat, co
se ve skutečnosti děje, pochopíme, proč samotné vysvětlení přináší jen
vyčerpání a pocit krajního neuspokojení z výsledku. Tyto otázky totiž ve své
podstatě nepoptávají důvody našich činů, ale budí pouze pocity viny a
nesvéprávnosti. Svojí automatickou obhajobou se podvědomě snažíme tyto
pocity zaplašit. Argumenty většinou druhá strana stejně neposlouchá.
Budeme-li vlastním dětem vysvětlovat, proč jsme se kdy zachovali tak
či onak, budeme svoji rodičovskou pozici před nimi jen zpochybňovat . Naše
děti však nechtějí mít pochybnosti, chtějí mít jistoty. Chtějí žít s
rodiči, kteří vědí, co a proč dělají a kteří zbytečně nezdůvodňují. Chtějí
rodiče, kteří se jim umí omluvit, a ne rodiče, kteří jim vysvětlí, proč na něco
zapomněli. Chtějí rodiče, kteří zodpovědně rozhodnou, a ne rodiče, kteří jim
vysvětlí, proč nerozhodli. Právo nevysvětlovat a neobhajovat své chování nám
nabízí jedno z asertivních práv, které říká: „Mám právo nenabízet žádné
výmluvy ani omluvy svého chování.“ Neznamená to ovšem absolutně a vždy
přestat cokoliv vysvětlovat, jenom začít volit, kdy to udělám, a kdy nikoliv.
Přestat vysvětlovat vždy a za každou cenu.
Jaké máme tedy možnosti zacházet s otázkami typu „Proč…?“ a „Jak to,
že…?“? Můžeme na ně reagovat: „Nevím“, „Chci“, „Aha, stalo se“ nebo empaticky:
„Mě samotnou to mrzí“. Ti odvážnější mohou zvolit i „drzejší“ variantu „Vidíš
to!“, pokud jste humoristé, dokonce i: „Vidíš, co se může stát!“ Jednou z
povolených variant je i na podobné otázky nereagovat vůbec a jít rovnou k
řešení: „Tak, jak to můžeme vyřešit?“ Věřte, že to nejsou žádné drzosti, jen
adekvátní ochrana před nefér ataky. Buďte ale opatrní ve vztazích s vašimi
nejbližšími, na kterých vám záleží. Svoji…
