dnes je 20.4.2024

Input:

Chyba první - hodnocení

6.4.2016, , Zdroj: Verlag Dashöfer

2.6.2 Chyba první – hodnocení

Ing. Eva Mizerová

V mezilidské komunikaci, tedy v oblasti „jak se domluvit s druhými lidmi“, dlouho neexistovaly žádné „zákony“, „ústava“ ani jiná „úmluva“. A proto se většina rodičů jistě ptá, jak to zařídit, abychom s vlastními dětmi dobře vycházeli. Američan Andrew Salter sestavil 10 asertivních práv, o která se dnes již bohudíky můžeme opřít. Asertivita se u nás pořád těší bohužel spíše negativnímu nádechu, který přičítám mnoha jejím špatným interpretacím. Já se zaměřím rovnou na užitek, který nám tato práva mohou přinášet pro komunikaci s našimi nejmenšími, a na souvislost s pěti chybami.

Nikdo z nás není schopen vidět věci, lidi a události tzv. objektivně. Každý člověk má na základě svých vlastních zkušeností, osobnostního typu a spousty dalších vlivů schopnost vidět pouze úsek z celé reality, která se ve skutečnosti děje. Může tedy druhým přinést maximálně svoji vlastní interpretaci. A právě jedna z velkých podpásovek ve vztazích je hodnocení věcí, událostí a nejhůř osob a našich vlastních dětí. Právě ony si potřebují vytvořit vlastní pohled na sebe a svět kolem sebe. Pokud jim my dospělí ukazujeme svět formou hodnocení, způsobujeme tím tzv. „zastrkávání do krabic“. To znamená, že jim předurčujeme, jak mají věci, lidi, události a sami sebe vnímat. Tím jim bráníme, aby si rozvíjely vlastní pohled na svět, budovaly vlastní názory a vytvářely vlastní hodnoty.

Hned první asertivní právo nám říká: „Mám právo sám posuzovat své vlastní chování, myšlenky a pocity a být si za ně a za jejich důsledky sám zodpovědný.“ To je naprostý opak pověry našich babiček: „To nemůžeš, co by tomu řekli lidi?“ Bohužel naše komunikace je hodnocení zatím plná a je jím zamořená i současná „moderní“ výchova. Hodnocení nejčastěji zaměňujeme za názor. Jsme přesvědčeni, že vyjadřujeme názor, místo toho ale produkujeme pouze velmi nevhodná osobní hodnocení, ještě často obetkaná slovíčky „nikdy“, „nic“ a „vždycky“. „Nikdy neuděláš, co máš“, „Vždycky ten hrnek rozliješ!“, „Nic neuděláš, jak ti říkám.“ Zodpovědně vyjádřený názor je vždy ošetřen tzv. sebevyjádřením, tedy začíná vyjádřením pocitu: „Já si myslím…“, „Mně připadá…“, „Nelíbí se mi…“, „Vadí mi, když…“, „Oceňuji, že…“, „Jsem šťastná, když…“, „Podle mé zkušenosti…“. To jsou přímo kouzelná slovíčka zrovna jako při žádání slovíčko „prosím“.

Již od nejútlejšího věku si každý človíček vytváří tzv. sebeobraz. Obrázek toho, jak bude vnímat sám sebe, a až bude větší, jak bude o sobě smýšlet. Sebeobraz je také výchozím bodem toho, jaké bude mít dítě vztahy a jak se k němu budou chovat ostatní. Je dobré již od miminka dbát o to, abychom se vyvarovali oněch „hodnotících pohovorů“ a nahradili je asertivní pochvalou a povzbuzováním: „Moc se mi tvůj obrázek líbí“, namísto „To je hezký obrázek.“ A co pak, pokud je to v tomto případě pozitivní hodnocení, tak ještě budiž. Horší je to s plísněním a korigováním nežádoucího chování. V případě, že chceme říci něco jako „Jsi zlý chlapec“, zkusme říci zcela konkrétně, o co přesně nám jde: „Ihned přestaň bouchat do bratříčka.“

„Tvoji kamarádi jsou lajdáci“, „Tohle ti nesluší“, „Vypadáš nemožně“, „Jsi nezodpovědný“, „Nikdy neděláš, co ti

Nahrávám...
Nahrávám...