dnes je 5.7.2022

Input:

Děti a strašidla

6.4.2016, , Zdroj: Verlag Dashöfer

2.7 Děti a strašidla

Miroslava Samoelová

Jak děťátko roste, rozvíjí se i jeho fantazie a reakce na svět kolem něj. A tu se objevuje fenomén bubáka nebo strašidla. Někteří rodiče se ptají, je-li vhodné vůbec číst dětem pohádky, protože se domnívají, že děti si vytvářejí strašidla pod jejich vlivem. Ale i kdybyste pohádky nečetli vůbec, přesto se vaše děti se strašidly potkají. A naopak pohádka jim ukazuje, jak se s takovou situací vypořádat.

CO DĚLAT, JESTLI DÍTĚ TVRDÍ, ŽE VIDĚLO STRAŠIDLO?

Dítě se s takovými bytostmi setkává různými způsoby – mohou to být vize a halucinace při horečce, nějaký nezpracovaný zážitek... Kromě toho dítě, které ještě neví, co „má vidět“, protože se teprve seznamuje se světem, si může subjektivně některé děje personifikovat tak silně, že je skutečně vidí.

Rozhodně není vhodné dítě strašit, že když nebude hodné, odnese je bubák. Dítě potřebuje mít jistotu, že je máte rádi, a to za všech okolností, i když zlobí. Ono v podstatě nerozlišuje mezi tím, jestli si je odvede bubák nebo nějaký neznámý člověk na ulici – zásadní informace je ta, že je už nechcete a někomu je nabízíte. V případě bubáka ještě navíc podporujete strach z neznámého, protože dítě neví, jak onen bubák vypadá, a tuší, že se může objevit kdykoliv a kdekoliv. Z toho mohou vznikat úzkostné stavy, poruchy spánku apod. Není dobré umísťovat do dětského pokoje věci, které působí strašidelně – ponurý obraz, černošská maska a podobně.

Jako hlavní vnímám to, abychom dětem neříkali, že nic takového neexistuje. Koneckonců to ani nemůžeme s takovou jistotou vědět. Důležité je, že dítě potřebuje naši podporu, protože na setkání se strašidly trénuje svoji psychiku – jsou to jeho pohádky přenesené do reality. Učí se překonávat strach a budovat si své vnitřní jistoty, své vzorce jednání. Je jedno, jestli na strašidla věříte, nebo nikoliv, vaše dítě je vidí a to stejně reálně jako jakoukoliv jinou věc. Pokud je tedy nepodpoříte, dítě panikaří, protože se náhle ocitá samo v situaci, na kterou nestačí. Zkuste se vžít do jeho kůže – vidíte něco, co vás bytostně ohrožuje, a ten, kdo by vám mohl pomoci, tvrdí, že to není...

Uvedu dva příklady z vlastní zkušenosti:

Můj nejstarší syn měl velice rád japonské pohádky. V těch vystupovala divá lesní žena Jamamba, která byla lidožravá. Jednou jsme byli se synem v lese a něco zašustilo v křoví. Jakub se mě hned pevně chytil, vykulené oči a šeptl mi, že tam je asi Jamamba. Já mu na to odpověděla, že to je klidně možné, koneckonců jsme v lese. V tu chvíli se z chlapečka stal hrdina ochotný bránit maminku, popadl klacek a neohroženě se rozběhl k tomu křoví s pokřikem, že jestli je to Jamamba, tak ať si něco zkusí, že jí ukáže. Nedlouho nato se opakovala podobná situace. Jakub jel s babičkou na houby a v lese něco zašustilo. Jakub se chytil babičky a zase rozvíjel své teorie o divé lesní ženě. Jenže babička zareagovala tak, že jej chtěla uklidnit, a řekla mu něco v tom smyslu, že Jamamby neexistují a že to byl nejspíš nějaký zajíc. Stalo se to, co se stát muselo, k smrti vyděšené dítě se drželo křečovitě babičky, táhlo ji z lesa pryč a ještě i doma mu musela babička celou noc nechat svítit světlo.

Situace je celkem jasná: v prvním případě mělo dítě jistotu, že pokud něco nezvládne, stojí za ním někdo dospělý, kdo ho zachrání. V druhém případě zůstalo zcela napospas svému strachu, protože pokud dospělý nepřistoupil na to, že

Nahrávám...
Nahrávám...