2.8.2 Náš človíček je doma i v přírodě
Mgr. Emilie Strejčková
V minulém příspěvku byla pozornost věnována tomu, jak uspokojovat
přirozené potřeby zakódované v našem potomkovi, jak sytit jeho potřebu pohybu,
lásky, jeho touhu poznávat. Jak opravit, co civilizovaný člověk pokazil tím, že
se příliš důkladně „zakopal ve svých kulturních pozicích“. A protože každá
mince má dvě strany, tak současně svojí izolací od přírody významně utlumil
přirozený přírodní výběr, který zlepšoval, zkvalitňoval vývoj lidské populace;
nekompromisně vyřazoval jedince s duševním i tělesným poškozením. Co
nezabíjelo, to posilovalo. Jenže jak nyní minimálně riskovat a maximálně
zlepšovat vyhlídky pro další generace? To je problém, který může být řešitelný,
ale jen ve zdravém, fungujícím přírodním prostředí. To je druhá část našich
„spojených nádob“.
Proto se teď se zamyslíme, jak a proč začít našeho človíčka
připravovat, aby se naučil vnímat a vhodně reagovat na reálné fungování života
kolem a na to, co ono živé potřebuje od nás – lidí. Určitě, již teď, ve věku do
dvaceti měsíců bychom se měli začít starat, jak posilovat vtiskávání přírodních
dějů mezi vše podstatné, co se musí při tříbení důležitého a nedůležitého
objevit mezi upevňovanými nervovými spojeními. Přírodní zákonitosti pak už
budou celoživotně zakotveny v úžasných procesech, které formují budoucí
fungování mozku a celého nervového systému našeho dítěte. Bylo by mrháním
silami tvořit v Česku různé strategie a koncepce udržitelnosti, kdyby se u
většiny dětí přírodní děje ocitly mezi odstraňovaným, rušícím šumem při
vytváření základů systému nervových propojení.
Na probouzení zájmu o přírodu nemůžeme prodělat. Přírodní
prostředí je nenahraditelným a báječným výchovným pomocníkem. Pomocník asi
není to přesné, je ještě víc. Mám doma vynikající a už tři čtvrtiny století
starý „Malý naučný slovník“ B. Kočího. U hesla příroda je napsáno:
„Příroda je souhrn sil a forem hmoty, nevyčerpatelný předmět lidského
bádání; první a nejstarší vychovatelka lidstva. Výchova přírodou je
stálá, důsledná, spravedlivá, neznající protekce ani slepých vášní, ovšem ani
soucitu, milosrdenství, blahovolnosti; je sama o sobě únavně jednotvárná a
pomalá, proto vyžaduje um doplňování i soustavnou, promyšlenou, uvědomělou
výchovou umělou.“
Za pouhých 75 let se situace tak změnila, že se zde snažím
přimlouvat, aby „umělá výchova“ – kdy uvnitř mluvíme o tom, co a jak venku,
ukazujeme obrázky zvířátek, květinek, pouštíme filmy, které ukazují ideální
přírodní záběry v časových zkratkách… – tedy, aby toto „umělé“ nepřímé
seznamování s životem bylo dostatečně doplňováno soustavnou, promyšlenou a
uvědomělou výchovou za pomoci skutečných přírodních dějů. Takových dějů, ve
kterých naše dítě bude chápajícím aktivním účastníkem. Nestane se zmateným a
pasivním konzumentem cizích, a bez vlastních zkušeností těžko pochopitelných
příběhů na obrazovkách. Měli bychom přemýšlet, jak zaonačit, aby děti dostaly
včas příležitost podvědomě vnímat a získáváním pestrých zkušeností zjišťovat,
jak se orientovat ve složitém životě. Stejně jako se musí snažit porozumět
dějům v rodině a ve vlastním zájmu se jim přizpůsobovat, musí se naučit vnímat
a sladit rytmus svého života s přírodními ději, kterým sice prozatím pramálo
rozumíme i my dospělí, ale jsme na nich závislí každým soustem potravy, každým
lokem vody, každým vdechnutím vzduchu, každým rozbřeskem denního světla.
Tento úkol bude stále aktuálnější nutností, protože služby
poskytované člověku přetěžovanou přírodou se zatím stále ještě postupně
zhoršují. Plíživě, nepozorovaně. S přírodou často zacházíme bez pochopení pro
její možnosti a potřeby. Asi jako kdybychom z normálního zdravého dítěte, s
báječným hudebním a výtvarným nadáním i s úžasným logickým uvažováním chtěli
mít za každou cenu, proti jeho vůli, i s pomocí anabolik, prvoligového
hokejistu.
Ideální by bylo, kdybychom už my uměli a chtěli vychovávat naše děti
pro „pětihory“. Co to? Jen moc hezká vize pár biologů. Na konci čtvrtohor se
objevili lidé a naučili se postupně zacházet s kameny. Po době kamenné přišla
doba bronzová a pak železná. Období byla pojmenována podle toho, co už lidé
zvládali. Jako přechod do období pětihor by mohl být nazván ten veledůležitý
vývojový skok, kdy lidé přestanou převážně parazitovat na přírodě a naučí se
žít s ní dlouhodobě v souladu. Nebudou z ní brát víc, než je únosné, a vkládat
do ní to, s čím není schopná si poradit. Kdy přestanou oslabovat živou tkáň
kolem planety a tím i svoji životaschopnost. Na malém území se takový způsob
života daříval některým přírodním kmenům Indiánů, Afričanů, Australanů. Jde to!
Jenže v našem civilizovaném a urbanizovaném světě už to bude úkol podstatně
těžší. Máme chuť a odvahu pokusit se o něco takového na začátku nového
tisíciletí? Určitě ku prospěchu jak genetiky našeho děcka, tak i pro upevňování
okolního života!
Měli jste příležitost vidět v televizi velmi poučnou reality show, v
níž profesionální odbornice chodí pomáhat tam, kde děti přerůstají rodičům přes
hlavu? Jádro problémů vidím většinou v neschopnosti rodičů včas, rozumně a
důsledně usměrnit normální, zdravou dětskou vitalitu. Co si s ní mají děti v
těsných bytech počít? A tak se perou, vztekají, darebačí. Pro současný způsob
života preferující pohodlné konzumování dějů na obrazovkách, případně
rozvíjející při klidových hrách jednostranně jen intelekt, se pak zdají malí
ďáblíci nezvládnutelně hyperaktivní. Co poradit podobným utrápeným rodičům?
Udělejte si výlet do pestré, členité krajiny a použijte přírodní prostory při
různých aktivních hrách jako míru normality svých malých divochů a trapičů. Je
pravděpodobné, že budete velice mile překvapeni. Vrátíte se domů rozveselení a
spokojení se sebou i s dětmi.
Obr. 1 – Chceš se kamarádit?
Takže konkrétně, jak učit děti kamarádit s venkovní přírodou. Nejdříve ještě jedna malá odbočka: proč je podtrženo slůvko
venkovní. Už před dvacátým měsícem se většinou náš človíček nebatolí, chodí
bezpečně, i rozběhnout se dovede. Je plný energie a zájmu o vše, už rozumí
našim pokynům a dovede dát najevo svoji vůli. Dobrý vychovatel pak musí umět
tuto vůli nenásilně vhodně usměrňovat. Daří-li se, dítě bude s pomocí dospělého
na příklad dobře a rádo doma pomáhat: Zalévat květiny v pokoji, dávat pejskovi
nebo kočičce jejich jídlo. Jako první stupínek, jak se učit pravidelně starat o
něco živého, je to tak dobře, ba výborně. Jen zde nesmíme s ekologickou
výchovou už končit!
Souběžně by mělo probíhat seznamování s děním venku, probouzení
zájmu o…
/img>