dnes je 19.8.2022

Input:

Náš človíček je doma i v přírodě

6.4.2016, , Zdroj: Verlag Dashöfer

2.8.2 Náš človíček je doma i v přírodě

Mgr. Emilie Strejčková

V minulém příspěvku byla pozornost věnována tomu, jak uspokojovat přirozené potřeby zakódované v našem potomkovi, jak sytit jeho potřebu pohybu, lásky, jeho touhu poznávat. Jak opravit, co civilizovaný člověk pokazil tím, že se příliš důkladně „zakopal ve svých kulturních pozicích“. A protože každá mince má dvě strany, tak současně svojí izolací od přírody významně utlumil přirozený přírodní výběr, který zlepšoval, zkvalitňoval vývoj lidské populace; nekompromisně vyřazoval jedince s duševním i tělesným poškozením. Co nezabíjelo, to posilovalo. Jenže jak nyní minimálně riskovat a maximálně zlepšovat vyhlídky pro další generace? To je problém, který může být řešitelný, ale jen ve zdravém, fungujícím přírodním prostředí. To je druhá část našich „spojených nádob“.

Proto se teď se zamyslíme, jak a proč začít našeho človíčka připravovat, aby se naučil vnímat a vhodně reagovat na reálné fungování života kolem a na to, co ono živé potřebuje od nás – lidí. Určitě, již teď, ve věku do dvaceti měsíců bychom se měli začít starat, jak posilovat vtiskávání přírodních dějů mezi vše podstatné, co se musí při tříbení důležitého a nedůležitého objevit mezi upevňovanými nervovými spojeními. Přírodní zákonitosti pak už budou celoživotně zakotveny v úžasných procesech, které formují budoucí fungování mozku a celého nervového systému našeho dítěte. Bylo by mrháním silami tvořit v Česku různé strategie a koncepce udržitelnosti, kdyby se u většiny dětí přírodní děje ocitly mezi odstraňovaným, rušícím šumem při vytváření základů systému nervových propojení.

Na probouzení zájmu o přírodu nemůžeme prodělat. Přírodní prostředí je nenahraditelným a báječným výchovným pomocníkem. Pomocník asi není to přesné, je ještě víc. Mám doma vynikající a už tři čtvrtiny století starý „Malý naučný slovník“ B. Kočího. U hesla příroda je napsáno: „Příroda je souhrn sil a forem hmoty, nevyčerpatelný předmět lidského bádání; první a nejstarší vychovatelka lidstva. Výchova přírodou je stálá, důsledná, spravedlivá, neznající protekce ani slepých vášní, ovšem ani soucitu, milosrdenství, blahovolnosti; je sama o sobě únavně jednotvárná a pomalá, proto vyžaduje um doplňování i soustavnou, promyšlenou, uvědomělou výchovou umělou.“

Za pouhých 75 let se situace tak změnila, že se zde snažím přimlouvat, aby „umělá výchova“ – kdy uvnitř mluvíme o tom, co a jak venku, ukazujeme obrázky zvířátek, květinek, pouštíme filmy, které ukazují ideální přírodní záběry v časových zkratkách… – tedy, aby toto „umělé“ nepřímé seznamování s životem bylo dostatečně doplňováno soustavnou, promyšlenou a uvědomělou výchovou za pomoci skutečných přírodních dějů. Takových dějů, ve kterých naše dítě bude chápajícím aktivním účastníkem. Nestane se zmateným a pasivním konzumentem cizích, a bez vlastních zkušeností těžko pochopitelných příběhů na obrazovkách. Měli bychom přemýšlet, jak zaonačit, aby děti dostaly včas příležitost podvědomě vnímat a získáváním pestrých zkušeností zjišťovat, jak se orientovat ve složitém životě. Stejně jako se musí snažit porozumět dějům v rodině a ve vlastním zájmu se jim přizpůsobovat, musí se naučit vnímat a sladit rytmus svého života s přírodními ději, kterým sice prozatím pramálo rozumíme i my dospělí, ale jsme na nich závislí každým soustem potravy, každým lokem vody, každým vdechnutím vzduchu, každým rozbřeskem denního světla.

Tento úkol bude stále aktuálnější nutností, protože služby poskytované člověku přetěžovanou přírodou se zatím stále ještě postupně zhoršují. Plíživě, nepozorovaně. S přírodou často zacházíme bez pochopení pro její možnosti a potřeby. Asi jako kdybychom z normálního zdravého dítěte, s báječným hudebním a výtvarným nadáním i s úžasným logickým uvažováním chtěli mít za každou cenu, proti jeho vůli, i s pomocí anabolik, prvoligového hokejistu.

Ideální by bylo, kdybychom už my uměli a chtěli vychovávat naše děti pro „pětihory“. Co to? Jen moc hezká vize pár biologů. Na konci čtvrtohor se objevili lidé a naučili se postupně zacházet s kameny. Po době kamenné přišla doba bronzová a pak železná. Období byla pojmenována podle toho, co už lidé zvládali. Jako přechod do období pětihor by mohl být nazván ten veledůležitý vývojový skok, kdy lidé přestanou převážně parazitovat na přírodě a naučí se žít s ní dlouhodobě v souladu. Nebudou z ní brát víc, než je únosné, a vkládat do ní to, s čím není schopná si poradit. Kdy přestanou oslabovat živou tkáň kolem planety a tím i svoji životaschopnost. Na malém území se takový způsob života daříval některým přírodním kmenům Indiánů, Afričanů, Australanů. Jde to! Jenže v našem civilizovaném a urbanizovaném světě už to bude úkol podstatně těžší. Máme chuť a odvahu pokusit se o něco takového na začátku nového tisíciletí? Určitě ku prospěchu jak genetiky našeho děcka, tak i pro upevňování okolního života!

Měli jste příležitost vidět v televizi velmi poučnou reality show, v níž profesionální odbornice chodí pomáhat tam, kde děti přerůstají rodičům přes hlavu? Jádro problémů vidím většinou v neschopnosti rodičů včas, rozumně a důsledně usměrnit normální, zdravou dětskou vitalitu. Co si s ní mají děti v těsných bytech počít? A tak se perou, vztekají, darebačí. Pro současný způsob života preferující pohodlné konzumování dějů na obrazovkách, případně rozvíjející při klidových hrách jednostranně jen intelekt, se pak zdají malí ďáblíci nezvládnutelně hyperaktivní. Co poradit podobným utrápeným rodičům? Udělejte si výlet do pestré, členité krajiny a použijte přírodní prostory při různých aktivních hrách jako míru normality svých malých divochů a trapičů. Je pravděpodobné, že budete velice mile překvapeni. Vrátíte se domů rozveselení a spokojení se sebou i s dětmi.

Obr. 1 – Chceš se kamarádit?

Takže konkrétně, jak učit děti kamarádit s venkovní přírodou. Nejdříve ještě jedna malá odbočka: proč je podtrženo slůvko venkovní. Už před dvacátým měsícem se většinou náš človíček nebatolí, chodí bezpečně, i rozběhnout se dovede. Je plný energie a zájmu o vše, už rozumí našim pokynům a dovede dát najevo svoji vůli. Dobrý vychovatel pak musí umět tuto vůli nenásilně vhodně usměrňovat. Daří-li se, dítě bude s pomocí dospělého na příklad dobře a rádo doma pomáhat: Zalévat květiny v pokoji, dávat pejskovi nebo kočičce jejich jídlo. Jako první stupínek, jak se učit pravidelně starat o něco živého, je to tak dobře, ba výborně. Jen zde nesmíme s ekologickou výchovou už končit!

Souběžně by mělo probíhat seznamování s děním venku, probouzení zájmu o

Nahrávám...
Nahrávám...