2.12 Respektujme vnitřní prostor dítěte
Miroslava Samoelová
V tomto článku bych se ráda zaměřila na něco, co považuji za velmi
podstatné pro zdravý vývoj dítěte a jeho sebevědomí a o čem se tak často
nemluví – a to je respektování vnitřního prostoru dítěte.
Začnu na velmi klasickém příkladu – a to je pláč. Jak na něj
reagovat? Dítě například něco bolí, rostou mu zuby, uhodilo se nebo je mu
prostě jen smutno a neví, co s tím, cítí se ukřivděné apod. Univerzální návod
neexistuje, ale je potřeba si uvědomit, proč dítě pláče a pokud to nevíme, tak
se to snažit zjistit. Už i velmi malé dítě pláče buď proto, že potřebuje utěšit
a svým pláčem volá někoho ze svých blízkých, nebo pláče prostě jen proto, že se
tím odreagovává nebo dává najevo své zklamání, nelibost apod. Tento druhý pláč
nemá za cíl přivolat dospělého, ale pouze umožňuje dítěti vyrovnat se s
nepříjemnou situací. Zatímco v prvním případě dítě o konejšení stojí, v případě
druhém nás velmi často odmítá, odstrkuje a pláče třeba ještě silněji, nenechá
na sebe sáhnout. A to je chvíle k tomu si uvědomit, že dítě, i když je zatím
malé, je individualitou, je člověkem stejně jako my. A proto potřebuje klid a
samotu, potřebuje se naučit zacházet se situacemi, které ho ve „velkém
světě“ potkávají.
I my sami jistě zažíváme chvíle smutku, kdy potřebujeme od někoho
blízkého, aby byl s námi, držel nás za ruku a pomáhá nám to.
A pak jsou situace opačné – je nám špatně, necítíme se dobře, třeba i
pláčeme, ale potřebujeme být sami, aby nás nikdo v našem smutku nerušil,
potřebujeme se s něčím vyrovnat, utřídit si myšlenky nebo si prostě jen tak
smutnit anebo se zlobit, na sebe, na svět... A když přijde v této situaci
někdo, kdo nás chce utěšovat, tak nám to není příjemné. A teď se vžijte do
situace, že neumíte mluvit, případně jste slabí a nemůžete se nijak bránit.
Nutně potřebujete být sami, ale dotyčný na vás pořád dotírá, hladí vás a ptá
se, co vám je, nabízí vám jídlo, procházku, televizní pořad a stále na vás
mluví… Nepříjemné, že?
A nemusí to být jen v těchto chvílích. Stačí, že si třeba chcete jen
přečíst knížku, odpočinout si po perném dni, chcete jen tak sedět a nedělat
vůbec nic, možná dokonce, že jste se vrátili z důležitého jednání a procházíte
si ho v hlavě nebo vymýšlíte nějaký převratný vynález. Nemůžete udělat nic z
toho, protože někdo druhý plánuje vaši činnost, mluví na vás, říká, co kdy máte
dělat… Pokud by to trvalo delší dobu, tak nejen, že nic nevymyslíte a ztratíte
zcela svůj vnitřní život, ale pravděpodobně skončíte v péči psychiatra.
A přitom žádný vynálezce nekoná tolik vnitřní práce, jako malé
dítě, které si buduje samo sebe a svůj svět. Přesto nám často přijde úplně
normální, že děti, které vlastně „nemají nic na práci“, vedeme krok za krokem k
veškeré činnosti, strukturujeme jim veškerý čas a nenecháváme žádné místo pro
jejich duševní a duchovní potřeby. A ještě máme pocit, že jim tím pomáháme, že
bez toho by to nešlo.
Všude se můžete dočíst, jak dítě motivovat, jak mu ukazovat skládání
kostek, stavění věží, jak s ním malovat a věnovat se mu. Názory na některé věci
se různí, já se domnívám, že zdravému dítěti není dobré brát vlastní
iniciativu např. ani tím, že mu ukážeme, jak se staví na sebe kostky. Dítě
na to přijde samo, možná o chvíli později, ale přijde a bude mít radost z
objevu. Ve chvílích, kdy mu všechno „předžvýkáme“ a ukážeme, vedeme ho jen
jakousi vytyčenou cestou a to
má později vliv jak na sebevědomí a sebehodnocení, tak na
zodpovědnost, samostatnost a…
