dnes je 15.8.2022

Input:

Chyba druhá a třetí - vysvětlování a nevyžádané rady

6.4.2016, , Zdroj: Verlag Dashöfer

2.6.3 Chyba druhá a třetí – vysvětlování a nevyžádané rady

Ing. Eva Mizerová

Jak jsem uvedla v minulých dílech, seriál o pěti komunikačních chybách je pro maminky, které vozí své děťátko teprve v kočárku, zatím spíše studijním materiálem. Žijeme v době, kdy začínáme připouštět, že komunikace má daleko větší vliv na mezilidské vztahy, než se dříve zdálo. Proto je nesmírně užitečné začít sledovat, jak komunikujeme se svými blízkými a přáteli, a co nejdříve se hned v prvopočátku snažit vyvarovat chyb, které by mohly mít na dětskou psychiku neblahý vliv.

V minulém díle jsme se věnovali chybě první, hodnocení. Druhou chybou je vysvětlování svého vlastního chování. Sledujte, zda máte tendenci svým vlastním rodičům neustále odpovídat na otázky typu: „To mi teda řekni, jak se ti mohlo stát, že… (jsi zaspala, jsi na to zapomněla, jsi to ztratila)?“. Pokud ano, budete patrně tytéž otázky klást svým vlastním dětem. Moderní přístup však spočívá v něčem zcela jiném, než je vysvětlování něčeho, co se stalo či co se mělo stát a nestalo. A to v ponaučení ze zkušeností a v hledání řešení.

Své chování a jednání obhajujeme, když podléháme pověře: „Všechno své chování a jednání musím vysvětlit, objasnit, obhájit a logicky zdůvodnit.“ Obhajoba vlastního chování bývá nejčastěji reakcí na otázky typu: „Proč jsi to udělal?“, „Jak to, že to ještě nemáš?“ a „Jak jsi jen mohl?“ nebo přichází ještě v předstihu, pokud se cítíme provinile. Pokud však začneme sledovat, co se ve skutečnosti děje, pochopíme, proč samotné vysvětlení přináší jen vyčerpání a pocit krajního neuspokojení z výsledku. Tyto otázky totiž ve své podstatě nepoptávají důvody našich činů, ale budí pouze pocity viny a nesvéprávnosti. Svojí automatickou obhajobou se podvědomě snažíme tyto pocity zaplašit. Argumenty většinou druhá strana stejně neposlouchá.

Budeme-li vlastním dětem vysvětlovat, proč jsme se kdy zachovali tak či onak, budeme svoji rodičovskou pozici před nimi jen zpochybňovat . Naše děti však nechtějí mít pochybnosti, chtějí mít jistoty. Chtějí žít s rodiči, kteří vědí, co a proč dělají a kteří zbytečně nezdůvodňují. Chtějí rodiče, kteří se jim umí omluvit, a ne rodiče, kteří jim vysvětlí, proč na něco zapomněli. Chtějí rodiče, kteří zodpovědně rozhodnou, a ne rodiče, kteří jim vysvětlí, proč nerozhodli. Právo nevysvětlovat a neobhajovat své chování nám nabízí jedno z asertivních práv, které říká: „Mám právo nenabízet žádné výmluvy ani omluvy svého chování.“ Neznamená to ovšem absolutně a vždy přestat cokoliv vysvětlovat, jenom začít volit, kdy to udělám, a kdy nikoliv. Přestat vysvětlovat vždy a za každou cenu.

Jaké máme tedy možnosti zacházet s otázkami typu „Proč…?“ a „Jak to, že…?“? Můžeme na ně reagovat: „Nevím“, „Chci“, „Aha, stalo se“ nebo empaticky: „Mě samotnou to mrzí“. Ti odvážnější mohou zvolit i „drzejší“ variantu „Vidíš to!“, pokud jste humoristé, dokonce i: „Vidíš, co se může stát!“ Jednou z povolených variant je i na podobné otázky nereagovat vůbec a jít rovnou k řešení: „Tak, jak to můžeme vyřešit?“ Věřte, že to nejsou žádné drzosti, jen adekvátní ochrana před nefér ataky. Buďte ale opatrní ve vztazích s vašimi nejbližšími, na kterých vám záleží. Svoji

Nahrávám...
Nahrávám...